Téma týdne

Smrtelná komedie

14. července 2018 v 7:07 | František
V divadle jsem nebyl už hodně dlouho.Je to škoda,protože sledování televizní obrazovky nikdy nenahradí atmosféru divadla.Akce herců a reakce diváků. Jeho bezprostřednost a živost.
S úsměvem si tu zavzpomínám na návštěvu představení ústeckého "Činoheráku" v době jeho největší slávy.
Šli jsme na Dantonovu smrt.

Dnes je 229.výročí pádu Bastily 14.července 1789. Tak to je vzpomínka aktuální.

Dantonova smrt je divadelní drama o třech dějstvích, které napsal německý autor Karl Georg Büchner.
Děj z období Velké francouzské revoluce, nahlíží na její průběh a vrcholí smrtí hlavního hrdiny Dantona.

Dostali jsme "protekční" lístky do prostředních sedadel první řady.Bylo to necelý metr od forbíny (okraje divadelního jeviště). Teplo v divadle a revoluční děj dramatu mě ukolébával k polospánku.
Z toho jsem se dostal ,když herci na jevišti znázorňovali scénu z bojů na pařížských barikádách.
"Svoboda vede lid na barikády."
Byl to dokonalý živý obraz, přímo podle originálu od francouzského malíře Eugena Delacroixe.
Jedna herečka přišla na jeviště s rudým praporem a obnaženýma prsama.V dnešní době jste podobnou scénu mohli vidět ve volební místnosti. Ale v roce 1980 diváci opravdu zírali (někteří se i těšili) na emotivní oživení divadelní hry známým výjevem.

Další rozruch nastal až ve třetím dějství divadelního představení.
Revolucionáři byli pochytáni a vsazeni do vězení.Jak jsem již uvedl , seděli jsme v první řadě blízko u forbíny . Měli jsme téměř těsný kontakt s jevištěm a herci. Tři revolucionáři se loučili se životem před nadcházející popravou pod gilotinou. Pánové Jan Hrušínský , Jiří Schmitzer a Tomáš Töpfer , hvězdné obsazení této hry, pronášeli svá poslední slova . "Měli bychom se z toho všeho vyřvat ! " ,řekl pan Schmitzer a poté padli všichni tři na všechny čtyři,těsně na kraj forbíny a začali řvát do obecenstva jako lvi, kteří se perou o svůj holý život.
"Uááá ,uááá, uááá,uááá!!! "

Obecenstvo pochopilo dramatičnost této chvíle a tiše přihlíželo.
Ne tak moje žena.Ta se začala v tu chvíli smát , protože pan Schmitzer řval jen kousek proti ní. Ta se nesmála, ta se chechtala, vlastně nechechtala, ale řehtala na celé kolo.
Herci po chvíli přestali se řvaním ,stoupli si vedle sebe s rozkročenýma nohama a rukama za zády. Žena mezi tím nakazila celé publikum v činoheráku svým smíchem. Smála se až se zajíkala.Tekly jí slzy po tváři a nemohla přestat .

Pánové na jevišti s kamennou tváří trpělivě čekali.Smích mojí ženy se ale nesl hledištěm a jako lavina strhával daší diváky. Pánům hercům začaly cukat koutky a aby "nespadl řemen", tak se raději obrátili zády. Smích ale neustával, ani když na jeviště přitáhli gilotinu a odsouzence postupně "sťali " . Řehtala se i když kat držel za vlasy "useknutou" hlavu. La mort de Danton.

V tragickém okamžiku dramatu se moje žena aktivně a na poslední chvíli zapojila do děje a zvrátila tím celý průběh Velké francouzské revoluce.
Teda alespoň v ústeckém Činoherním studiu.




Eugene Delacroix "Svoboda vede lid na barikády"

Pátek třináctého

13. července 2018 v 22:25 | František
Můžete věřit a nemusíte.Že je třináctka nešťastné číslo? Já se třináctého narodil, takže no problem.
Ale dnes si na mě páteční třináctka přímo smlsla. Pravidelně nakupuji v blízkém supermarketu.V pátek jsou u pokladen docela fronty.Přišel jsem na řadu ,uložil zboží do košíku , a že budu platit kartou.
"Přiložte kartu . PÍP . Zadejte pin. * * * * ENTER , zelené tlačítko. A NIC.
Zkuste to ještě jednou ,usmála se na mě pokladní.
" PŘILOŽTE KARTU. PÍP. ZADEJT PIN .* * * * ENTER ZELENÉ TLAČÍTKO ." A opět nic.
"Vy mačkáte žluté místo zeleného?" ohradila se pokladní.Né , mačkám zelené,pokaždé.
Po třetím pokusu "to spadlo " a pokladní musela znovu naťukat platbu.
To už se mi snažili radit i zákazníci za mnou. Pane , máte tam vůbec kredit ? Nebo , jestli by nebylo rychlejší to zaplatit hotově.Pokladní změnila profesionální úsměv na šťovíkový a počtvrté, popáté mi znovu nahazovala platbu kartou. Potom se odhodlala k otázce:" Pane už jste někdy tou kartou platil ? " Samozřejmě , že platil. Používám jí už pět roků. To je divný. Zkusila šestý pokus.Platba prošla a šest lidí za mnou si oddychlo.
Jó , pátek třináctého musí o sobě dát vědět :-D

Sváteční den

19. března 2018 v 7:07 | František
Tenhle březnový den byl u nás vždy sváteční. Vyrůstal jsem na farmě pro chov koní.A na téhle farmě mělo šest pánů jméno Josef nebo Pepik, Pepa,Jožka.Takže 19.března bylo vždy veselo. Neslavily se tam žádné státní svátky, protože koně to nezajímalo , krmit se muselo každý den.Ale tenhle svátek Josefů byl ještě něčím zvláštní. Všichni zaměstnanci farmy se sešli u nás v kuchyni u velikého stolu. Maminka smažila řízky a bramboráky.V koupelně ve vaně se chladil soudek piva.

Do školy jsem tehdy ještě nechodil, ale už jsem uměl dobře jezdit na kole.Toho využil tatínek a posílal mě každý den do hospody,která byla asi kilometr daleko .Domluvil se s hospodským, já jsem řekl, že chci jednu Normu, zaplatil 2 Kčs a dostal jsem bílou krabičku partyzánek za 1,60 Kčs ,zápalky za dvacetník a ještě dvacetník zpátky. Krabička deseti Partyzánek byla tedy tatínkova denní norma. A mě přibývaly v pokladničce desetníky.

A dneska u nás slaví Josefové svátek a slaví ho také moje maminka protože se jmenuje Josefa. Napadlo mě, že bych jí mohl udělat radost. Za vesnicí bylo zahradnictví , tak jsem se tam vypravil na kole. Když jsem přijel ke skleníkům , přišel ven přísný pan zahradník . "Co tady chceš kluku?" " Chci koupit kytičku pro maminku, protože má dneska svátek." Díval se na mě dost nevrle . " A máš na to peníze ?" Vyndal jsem z kapsy kovovou krabičku od Energitu a vysypal na dlaň uspořené desetníky. Kouknul na to a řekl : "ale to je málo ". To mě na chvíli zarazilo ,ale v mé dětské hlavě se zrodil nápad. "Tak já vám zazpívám písničku". Nevěřícně kroutil hlavou , potom řekl :" To by šlo ,ale ještě zavolám ženský ze skleníku". A tak jsem před osazenstvem zahradnictví zpíval tehdejší rozhlasový hit :

Na silnici do Prášil,jeden mladý cestář žil.......

Sklidil jsem potlesk a dostal květináč s rozkvetlými muškáty.

Maminka měla z kytičky obrovskou radost , tiskla mě tehdy k sobě a brečela dojetím.
A já dnes zajedu koupit veliký květinový pugét mamince k svátku a připomeneme si tenhle milý příběh.

Nějak se mi tomu ani nechce věřit ,ale ono už je to pěkných pár let.


Zašel jsem za maminkou s kytičkou oslavit její svátek a ona mě překvapila s bábovkou :-)

Energie úsměvu

12. února 2018 v 22:59 | František

Říká se tomu různě.Dobít si baterky.Znovu získat elán .Pohlazení po duši. Načerpat energii. Ale většinou na to potřebuju 14 dní dovolené. A pěkně prosluněné a hřejivé . Někde co není mobilní signál a přístup na internet je tak špatný,že po několika pokusech už ho ani vlastně k ničemu nepotřebuji. Jó ,takhle krásně bylo jen na řeckých ostrovech.

No ale teď uprostřed zimy ,co nadělám? Ten vysněný klídek je v nedohlednu. Lidi jsou nervózní, aby jim ta jejich televizní bedna hrála aspoň přes Olympiádu. To jim celý rok nevadilo, že mají výpadky signálu .
Teď abych se snad rozpůlil.Řeknu rovnou, že toho už na mě bylo moc.

A potom přišel jeden nečekaný okamžik.To potřebné načerpání energie do mých vybitých baterek.
Šel jsem od zákazníka ,kterému jsem opravoval TV příjem. Kráčel jsem po našem rušném hlavním náměstí. Vládne tam takový ten denní chaos . Nikdo nikoho nevnímá,každý někam spěchá.
Na nákup ,do banky , na finančák , z pojišťovny ,na autobus , na oběd v polední pauze. Netváří se při tom zrovna vesele spíš neutrálně až rozmrzele.

Ale co to? Důchodkyně s taškou na kolečkách se zastavila a když jsem kolem ní procházel ,dlouze si mě prohlížela. Stává se mi ,že potkám zákazníky ,kteří mě poznali .I když nevím kam s nimi, raději preventivně pozdravím. Ale vyskytlo se náhle více lidí,kteří na mě na tom náměstí vesele koukali. Jako by mě všichni poznávali.Tak jsem nasadil milý, optimistický úsměv. A támhle maminka s kočárkem mě ukazuje svojí kamarádce a asi říká "Hele tenhle chlápek nám dělal satelit " . A tihle usměvaví manželé , pokyvují hlavou no tak také kývnu. A co ti dva poldové ,že si mě tak prohlíží .Nesu velkou tašku přes rameno ,ale v té mám montážní nářadí. Snad nebudou chtít vidět mojí občanku .Nechtějí . Jen se usmívají. Nezvyklé v tuhle roční dobu a na tomhle místě. Přicházím k prodejně mobilních telefonů.Kouknu do výlohy co mají za novinky. Kouknu do nablýskané výlohy a vidím sám sebe. Jak málo stačí ,aby se všichni kolem tvářili krásně mile .
Sundal jsem si modré igelitové návleky z bot . Ale ten úsměv na tváři mi zůstal ještě dlouho :-D

Nepodávej se tomu !

31. ledna 2018 v 7:07 | František
Všem nám utíká čas stejně rychle.To příroda zařídila spravedlivě.Dříve to tak ale nevypadalo a nedělal jsem si s tím žádné starosti.Krásné roky dospívání , poznávání nových přátel, nalézání sama sebe.Proplouval jsem tím naplno a bez zábran ,když máte svojí práci jako koníčka .A kolem sebe spoustu zajímavých lidí .Čas vám ale ukáže, že nic netrvá věčně.

Dostal jsem se náhle do bodu na pomyslné životní čáře, kdy se všechno mění. Čas ztrácení.Pro někoho jenom banalita se ztracenými klíči nebo doklady.Pro někoho ztráta zdraví, sluchu,zraku nebo paměti.Ale často i bolestná ztráta přátel nebo členů rodiny. Zdraví si každý cení a dává ho na první místo.Nedá se koupit a máme ho jenom jedno.Já si bláhově myslel ,že se nemůže nic stát,protože mě to nejhorší ,týden na jednotce intenzivní péče už potkalo v mých sedmnácti letech.

Opak je pravdou.A tak se pomalu stávám zdrojem financí pro zdravotní ústavy a jejich personál. Tu pochroumané koleno ,kdy vás léčí,že jsou natažené vazy ,aby po třech měsících zjistili, že jsou vazy přetržené . Z občasné bolesti v zápěstí se po operaci stává bolest trvalá . Potom musíte mít vyšetření na zbroják a preventivku protože už vám bylo víc než tolik . Musíte si pořídit brýle .Po čase také naslouchátko. A takhle se na vás ti dochtoři střídají . Čím jste starší,tím jste pro ně snadnější kořistí. Jeden můj známý si odevzdaně posteskl : " Na středisku jsem už častěji,než v hospodě ."To je potom jasné,že vám něco najdou.

Žádný doktor už není takový dobrák, jako pan Hrušinský, že by vás posílal do Pelhřimova.Ono za prvé tam žádné krematorium není a za druhé by na vás nevydělal ani kačku.
Tak se mi stalo,že po preventivní prohlídce si mě pozvali znovu na ještě preventivnější prohlídku ,protože nějaké hodnoty v krvi neodpovídají normě.Trochu jsem znejistěl.Začal jsem všechno vidět v "jiných barvách než růžových". Ještě,že mám hodnou kamarádku, která všechno vnímá s nadhledem.Upřimně mi řekla:" Vůbec si to tak neber ,nemusíš všechno doktorům věřit, a nepodávej se tomu. Stále platí,že naděje umírá poslední ! "

A je to tady

28. ledna 2018 v 7:07 | František
Bojím se,že mi někdo bude nutit něco,co nechci.Nesnáším třeba ovarové koleno a bůček.
A teď ho máme mít všichni na talíři.Tu pěkně slizký , tu zase vypečený, hodně starý ,
mnohdy zkažený, neslaný,nemastný až nechutný ,jen pro silné žaludky .
A dokonce příštích pět roků.

Naturální pohlazení po duši

21. ledna 2018 v 7:07 | František
Někdy je třeba si říci dost, někam zapadnout a relaxovat.I když vám budou vysvětlovat , že náhody neexistují ,
že je to jen způsob našeho myšlení, tak tohle se náhodou povedlo.

Ty sociální sítě, to je teda věc.Najednou víme všechno o všech.Co dělají,dělali,budou dělat.Kam jdou,odkud jdou,kdy někam půjdou.No asi to patří k době ,která ale začíná být pěkně uspěchaná.

Na Petra jsem narazil na fb a dal si ho do přátel.Je to muzikant , jak se říká tělem i duší a u něho platí,ještě to celé na druhou.Něco mi ve čtvrtek najednou řeklo:"Napiš mu ,aby se mrknul na blog na článeček z tvého života Melodie radosti i vzpomínek. Neviděli jsme se snad třicet roků ,třeba si zavzpomíná."
No vůbec jsem netušil jsem co jsem tím spustil.

Za chvíli mi přišla odpově :

"Krásný článek.Mluví mi z duše.Ty muzikantské začátky už nikdy nic nepřekoná ,to je na nich nejvzácnější.Já zažil první hraní ve vesničce u Teplic a Sluneční hrob samozřejmě nechyběl.Ten sál už je zbouraný.Sluneční hrob hraju dodnes jako jedinou převzatou píseň.Je to píseň mého srdce.K vám jedem hrát zítra večer na Kačák.V takové unplugged sestavě budeme vzpomínat,že jsme tam skoro před 40 lety hráli Nazval jsem to Uzavírání kruhu.Moc se těším .Ale neznamená to,že bychom s kapelou končili.Tak tam klidně přijeď ."

Teď si říkám, kdo komu hodil rukavici? Tohle pozvání nepřijmout ,to bych tedy zaváhal.
Petr s klukama přijede z Prahy , tak to se určitě musíme vidět.

Malá hospůdka obložená dřevem ,s masivními dubovými stoly a velkými roztopenými kamny v rohu.
Venku pěkně mrazivo a závěje.Uvnitř se schylovalo k hřejivé ,útulné atmosféře piva a rockové muziky.
Kluci hráli naplno.Prošli repertoár kapely od let osmdesátých .Dali i svojí největší hitovku,která se hrála
ve všech rádiích.A bylo vidět,že na to stále mají.Jako bombónek ,citovou záležitost a Petr nezapomněl zdůraznit,že je to také pro mě , zahráli Sluneční hrob od Blue Effectu.

Zdá se mi,je to moc let, já byl kluk ,kterej chtěl znáti svět .........

Tak to mi přátelé udělali obrovskou radost.Večer byl pohodový ,trochu retro vzpomínkový.A opravdu i to pohlazení po duši , které člověk potřebuje, aby byl.

O přestávce jsem šel před hospůdku.Pobaveně se na mě díval mladý kluk s dredama. Asi jsem mu tam nepasoval věkově. Potom se odhodlal a povídá: "Tak co, jak se vám tu líbí, vy nejste zdejší? " , " No zdejší nejsem ,ale dobře to tu znám". " A vy víte,co to tady hraje za kapelu , já jsem přišel před chvílí." "Tak to vím docela přesně ,jsou z Prahy a s Petrem,co zpívá se znám už skoro čtyřicet roků." Tázavě se na mě podíval :" To jako fakt jó a jak se teda jmenují?" "Hele určitě je znáš , mají reklamu na každý benzínce , NATURAL ." "Neznám!" " Tak znáš jejich skladbu Já na to mám, všechno zaplatím..... " ,zanotoval jsem kousek skladby.
"No tu znám ,to hrajou v reklamě , to jsou fakt jako oni jó? Tak to je supr.Já na to mám..... "
Pokaždé, když šel kolem mého stolu ,usmíval se a pokyvoval hlavou.A když uslyšel Já na to mám naživo ,určitě mu to docvaklo ,že je to pravda.



Melodie radosti i vzpomínek

20. prosince 2017 v 7:07 | František
Vždy to byl třídní rošťák a zvídavý neposeda.Dnes by se řeklo hyperaktivní dítko .Předváděl se před děvčaty. To mu šlo a v duchu jsem mu záviděl ,že měl úspěch u nejhezčích holek ve třídě .Ale Pepa byl i můj nejlepší kamarád.Často jsem k němu chodil domů ,půjčoval mi knížky .Měli hromadu Mayovek a Verneovek a to mě bavilo.V 6.třídě jsem dostal k vánocům kytaru a Pepa také.A tak jsme spolu cvičili akordy a písničky ze Semaforu, od Petra Nováka nebo Olympiku.Hráli jsme také ve školní dechovce .Po základce se naše cesty rozešly.

Ale jen na dva roky. Potkali jsme se na internátu.Já dělal televizní učiliště ,Pepa učební obor truhlář. A tak jsme opět mohli spolu hrát na kytary.To už byl repertoár od Beatles.Písničky odposlouchané z magneťáku B 42. Naše neumělá angličtina " Help a nidson bády Jéé jéé ". Vychovatelka zvaná vychtle nás chodila napomínat, abychom se zklidnili,že tam nejsme sami.My jsme ale museli řvát ,aby nás přes otevřené okno slyšela děvčata v poschodí nad námi.Časem jsme přišli na to ,jak se dostat na dívčí patro přes zadní schodiště.Stačilo vychtli říci, že jsme si zabouchli klíče od pokoje.Ona nám půjčila universální, co pasoval ke všem zámkům.Odemkly se zadní dveře a už jsme mohli po večerce koncertovat na dívčích pokojích.To už jsme přibrali Jardu a hráli ve třech.Měli jsme u děvčat opravdu úspěch.Byli jsme jejich hvězdy .I když na druhou stranu hrozil vyhazov z internátu.
V Mostě se konalo okresní kolo Beatového festivalu.Dali jsme si název CBS ,Czech Beat Societ a přihlásili se .
A rovnou se skladbou ,která je dnes už legendární - Slunečný hrob od Blue Effectu Radima Hladíka.
Tehdy měla poangličtěný název Sunny Grave.
Pepa hrál basovku, já doprovodnou kytaru a Jarda sólovou kytaru.
To už jsem měl červenou elektronickou kytaru Jolanu a zpíval jsem sólo ,kluci vokály.
Docela těžká písnička plná molových akordů E mi /Fis mi /Gis mi /Fis mi 7.

Zdá se mi ,je to moc let,
já byl kluk,kterej chtěl
znáti svět,s tebou jsem si hrál......

Bylo to naše první veřejné vystoupení.Okusili jsme záři reflektorů .Sklidili první potlesk obecensta.
Brali jsme to jako recesi.A tak jsme také mezi dvanácti kapelama dopadli.Dodnes si pamatuji povzbudivá slova předsedy poroty pana Štolby, hudebního redaktora Československého rozhlasu:
" No kluci bylo to dobrý. Ale ještě musíte hodně cvičit ."
Hráli jsme spolu ještě nějaký čas na čajích a undegroundových slezinách.V zakouřených sálech i v hospodě ve skalách .Později se občas potkali a pokecali......

Šel jsem o dušičkách na hřbitov zapálit svíčku na pomníčku mojemu tátovi a bráchovi.Je to smutné místo.
Ale člověk v takových chvílích zavzpomíná na to, co bylo.
Procházel jsem tu zahradu ticha a překvapeně se zastavil.
Podzimní slunce ozařovalo náhrobní kámen se zlatým nápisem.

JOSEF DYTRYCH 11.10. 1952 + 18.1. 2015

Poklekl jsem k tomu hrobu a chvějící rukou zapálil svíčku na žulové desce.
A celým tělem mi zněla ta známá melodie.
Slunečný hrob od Blue Effectu.

Suchá hlína tady ,bez kvítí bez vody
já na ní poklekám,
vzpomínkou pocta se vzdává.

Loučím se a něco však
tam zůstalo z těch našich dnů,
já teď vím,
věrný zůstanu....................
E mi /Fis mi /Gis mi / Fis mi7

(text skladby J.Smetana ,hudba V.Mišík)

Tohle ti Vladimíre Iljiči nezapomenu !

6. listopadu 2017 v 21:40 | František
Boj s předsudky, tak by se dala nazvat moje příhoda. Ale problém byl v tom, že jsem o mnoho let předběhl dějiny . Pojmenoval jsem věci naprosto správně, ale bylo to v nesprávnou dobu a na nesprávném místě.

Trpělivě jsme stáli na Rudém náměstí v Moskvě několikahodinovou frontu .Řekli nám,že musíme brzy ráno vstát abychom dlouho nečekali.Přesto jsme se ocitli v klikatícím se zástupu nějakých 200 metrů od Leninova mausolea. Tehdy v osmdesátých letech byla návštěva tohoto podivného místa posledního odpočinku v programu každého zájezdu do Moskvy.Únorovou štiplavou zimu mínus 15 stupňů jsme se snažili zahnat poskakováním po zledovatělé vozovce .Z předchozí návštěvy jsem věděl co uvidíme a spíš jsem se těšil,abychom již byli někde v teple.A tak mě docela zaskočilo, co se náhle stalo.

Míjelo nás nákladní auto, které sypalo ledovku na náměstí škvárou.Byly to spíše velké zmzlé kusy kamení ,
které se rozlétávaly z rotujícího talíře sypače na všechny strany.A jedním takovým jsem dostal ránu do obočí. Šutr mi rozsekl čelo a začala mi stékat po obličeji krev.
Neudržel jsem se: " Seru vám soudruzi na vašeho Lenina!" Účastníci zájezdu se začali zmateně otáčet ,co se děje? Vedoucí naší skupiny se mě snažil uklidnit."Takhle tady nemůžete mluvit !". "No tak se podívejte co mi udělali !" Vedoucí mě utěšoval : "To bude dobrý , to přežijete." Celé to dopadlo tak, že jsem s kapesníkem
na obočí Vladimíra Ilijiče ještě jednou , ale opravdu naposledy navštívil. Na vlastní oči jsem viděl ,že Lenin oslavovaný jako věčně živý je jen vosková figurína vystavená v panoptiku sovětské hrůzy .

A když je letos 7.listopadu to 100. výročí Velké říjnové socialistické revoluce, tak jsem si na něj vzpoměl.
Jsem vlastně poslední člověk na světě ,který pro Lenina i když nechtěl, prolil svojí krev. :-(

Na břehu bájné řeky Styx

2. října 2017 v 13:02 | František
Téma týdne přímo nabídlo podělit se o jeden drsný životní zážitek.
Jak se za pouhý týden změnil můj pohled na život. Bez kompromisů a zcela zásadně.
Je to už dost roků. Bylo mi sedmnáct . Krásná doba na kterou se vzpomíná, doba prvních lásek a nalézání. Přesně sedmnáct .Ale..... .
Po běžné angíně jsem najednou skončil v nemocnici.Bylo to se mnou asi vážné.
Čtrnáct dní jsem ležel na kapačkách, horečka přes 40 však neustupovala .
Doktoři na interně vojenské nemocnice netušili, co se mnou je . Dostával jsem antibiotika,dělali mi rozbory krve, kostní dřeně.Bral jsem až 60 různých prášků denně .Nic ale nezabíralo .
V horečkách jsem zhubnul možná 10 kilogramů.Když bylo nejhůře, umístili mě na JIPku (jednotku intenzívní péče). Napojili na mě kabílky a kapačku. Přes prosklenou stěnu pokoj stále sledovala zdravotní sestra.Od té doby nesnáším televizní seriály z nemocnic, kde pouští pro zdůraznění dramatičnosti a prostředí monotónní pípání , kopírující puls srdce.
Píp....píp....píp.....píp a potom najednou pííííííííííííííííííííííííííí a konec .
To všechno jsem v tom divném nemocničním pokoji vnímal.Viděl jsem bílý strop nade mnou. Laskavou tvář sestřičky ,která se ke mě skláněla ,když mi vyměňovala kapačku. Slyšel jsem těžké oddychování dalších dvou pacientů ,kteří tam byli se mnou.Slyšel jsem jejich nářek , chroptění a agónii. A ten hlodající zvuk přístroje, který hlídal jejich poslední chvilky života pííííííííí............. . Oba krátce po sobě zemřeli.
Já jsem ale celé noci nespal .Bál jsem se usnout v divné předtuše,že se již nevzbudím .
A nemohl jsem se pohnout.Všechno jsem vnímal, ale nemohl jsem se nijak bránit.
Chtěl jsem odtud pryč, ale nešlo to udělat ani vyslovit.
Jako by mi něco přerušilo kontakt mezi mým mozkem a tělem.
Co to bylo za stav hrozné nicoty? Byl jsem snad na prahu mezi píp a pííííííí ?
Nebo jsem čekal na břehu bájné řeky Styx na převozníka Charóna ,který převáží lidské duše na druhý břeh ?
Pro sedmnáctiletého kluka to bylo něco šíleného . Jako neskutečně zlý sen.
Na lůžko vedle přivezli dalšího pacienta. Strašně trpěl a přestal pípat i jeho monitor.
Na pokoji jsem zůstal sám.

Bylo ráno.Venku se rozednívalo. Tak kolem sedmé hodiny .Možná to byl také sedmý den na jipce .
Odlepil jsem náplast , která přidržovala na ruce jehlu s hadičkou kapačky.Vytáhnul jsem ji ze žíly.Odlepil jsem ze sebe přísavky s kabílky monitoru a vstal z postele.Po ruce mi stékala krev dlouhým červeným pramínkem.Udělal jsem pár kroků ke skleněné stěně, k sestřičce v modrobílém , ale ztěžklé nohy se mi podlomily.Přiběhla ke mě,podržela kolem ramen a řekla:
" Vy jste se nám vrátil!!. "
A já nechápal odkud jsem se měl vrátit,když jsem byl stále na stejném pokoji.
Vysoukal jsem ze sebe jenom :" Sestřičko,já chci odtud pryč."
Hned mě dali na jiný pokoj.Všechno se najednou změnilo. Při vizitě slovenský pan primář
u mojí postele řekl mladým medikům,kteří ho doprovázeli :"Pán František utiekol hrobárovi z lopaty".

Jeho slova mě provází celým životem. Vážím si života i když je složitý.Mějte i vy rádi svůj život.
Víte kolik roků tady ještě budete a kolik roků potom nebudete?
 
 

Reklama