Zápisky z cest

Řecké WINDOWS

23. února 2018 v 7:07 | František
Náš apartmán Palm Bay na Krétě měl výhled na moře.

" To bolo pekne p r e f í k a n é ! "
řekl by Slovák, při pohledu na obrázek.

Jo , za tím fíkovníkem bylo opravdu Egejské móóóře Usmívající se



Klid hochu !

3. října 2017 v 7:07 | František
Na pravé straně můžete vidět světla Bělehradu ,letíme ve výšce 11.400 metrů ,rychlostí 850 km v hodině , venkovní teplota je minus šedesát.Kapitán letadla společnosti Travel service vám přeje příjemný let.
Vracel jsem se včera v noci z jižních krajin,kde dozrávají banány a pomeranče a poletují vlašťovky.
A tak mě napadlo si spočítat, kolikrát už jsem letěl letadlem.Blbý na tom bylo, že mě to napadlo zrovna nad tím Bělehradem.No parkrát Moskva ,do Berlína,Tessaloniky, Heraklion..... v duchu jsem vzpomínal na předchozí destinace .Došel jsem k číslu 12. Tak tenhle můj let má pořadové číslo 13 !
Mozek mi začal pracovat na plné obrátky.Proč ty motory tak divně hučí? Co to pod námi bouchlo, když jsme startovali střemhlav nad moře z letiště v Kerkyře ? Hergot ,proč mě posadili zrovna k nouzovému východu na křídle? Mám to říci manželce , že je to moje třináctka? Nebo sousedovi?
Ale proč bych je měl znervozňovat? Vzal jsem si cucavý bombon a noviny. Bulvár co nabídli u vstupu do letadla. Jan Tříska a Květa Fialová na všech stránkách.A to se dozvíte až v letadle. No na klidu mi to nepřidalo.
Noviny jsem strčil do kapsy na sedadle a vzal si brožuru letecké společnosti.Vítejte na palubě!
Trochu jsem se zklidnil při čtení popisu služeb letecké společnosti.Obrátil jsem stránku.
A čuměl na mě Babiš alias agent Bureš , jako šlechetný chlebodárce.
To snad ne , kam se všude cpe, to není možný , co to tady zkoušej! Musel jsem si stisknout nos a dýchnout, aby se vyrovnal tlak v zalehlých uších.Tak to ne Bureš ! Tenhle let proběhne v pohodě .A můj hlas nedostaneš.
Nad Vídní jsme začali sestupovat do nižší letové hladiny .Praha hlásí 9 stupňů a deštivo.
Dosednutí na přistávací dráhu a jsem zpátky v realitě.

Cestovatel Holub

1. dubna 2017 v 21:32 | František
Napsal jsem to úmyslně s velkým H protože to byl opravdu " pan Holub ", nebojácný a odhodlaný splnit svou cestovatelskou misi s vypětím posledních sil . Odpoledne přistál u nás na dvorečku .Tak 10 metrů od nás a zbytek došel pěšky.Zastavil se dva metry od nás a kroutil svou hlavičkou ze strany na stranu.Hele on si nás prohlíží.Co chce? Vypadá ,že je ochočený Až po chvíli jsme si všimli, že to není obyčejný holub od sousedů.Na nožičce měl žlutý plastový kroužek.Takže poštovní holub ?Natáhl jsem ruku a on přicupital až ke mě a prohlížel si mojí dlaň.
Aha ,asi má hlad.Našli jsme sáček s krmením pro sýkorky a nasypali to do misky.Holub vděčně zobal krmení a zapíjel to vodou.Co to je na kroužku na nožičce? Nechal se klidně chytit do ruky .Měl tam napsáno Baumann a telefonní číslo.Zavolali jsme do Německa panovi Baumannovi.Ten byl rád , že se pošťák našel .Holuba se nebojte, je ochočený ,dejte mu zrní a vodu.Byli jsme na závodech, měl uletět 700 kilometrů a ještě se mi nevrátil.Dejte ho na noc do domu, ráno po východu slunce mu dejte napít a pusťte ho z vyvýšeného místa.Je to sto kilometrů, za dvě hodiny bude doma, poděkoval pan Baumann.Ráno jsem vzal opeřence na střechu.Vykračoval po hřebeni střechy, ale letět se mu nechtělo.Asi si dával dohromady svojí holubí navigaci.
Tak leť NACH HAUSE ,NACH HAUSE holub, řekl jsem mu.Asi mi porozuměl.Protřepal si křídla a vznesl se, zakroužil nad domem a nabral západní směr do svého německého holubníku.


Výsledek obrázku pro poštovni holub

Omega alfa kalimera !

16. února 2017 v 21:33 | František
Zaparkovat auto do krytých garáží ,vyložit kufr a hledat terminál dvě.Byla studená,deštivá, podzimní noc.
Ale i v jednu hodinu na zavolání přijel mikrobus a odvezl mě k odletové hale.Na terminálu jsem se na chvíli cítil ztracený.Než jsem se rozkoukal v tom zdánlivém chaosu.Televizní obrazovky, přepážky,bezpečnostní kontrola,čas odbavení, čas odletu.Všechno na sebe navazovalo ,pokračovalo zaběhnutým rituálem a končilo pohodlným usazením v letadle.
Startovalo se za tmy . Za okénkem byly vidět jenom pobíhající dešťové kapky.
Popojíždění po ranveji,hukot zahřívaných motorů.Prudký rozjezd mě vtlačil do sedadla. Zhoupnutí a nečekaně se odlepíte od země. Otočka nad Prahou a nabíráme kurs na jih.
Vítejte na palubě letu 1138 Praha- Heraklion.Poletíme ve výšce 11.400 metrů ,rychlostí 800 kilometrů za hodinu přes Vídeň,Balaton,Bělehrad, Thessaloniky,Athény do Heraklionu.Let potrvá dvě hodiny a čtyřicet minut.To bylo přivítání kapitána.Východ slunce nás zastihl nad Řeckem. Z ranních červánků se slunce vyhouplo do peřin z bílých mraků.Bylo připravené mi zpříjemnit příští týden na nejjižnějším ostrově Evropy.

V Řecku jsem již zažil letiště v Soluni (Tessaloniky).Nevelké letiště s velkým provozem, kde se na přistávací dráze střídala civilní letadla s vojenskými stihačkami .Před deseti lety nás tam delegát cestovky při odletu domů záhadně opustil před vchodem do odbavovací haly.Ta byla vybavená jedním televizorem,před kterým se mačkalo snad dvěstě lidí. Názvy destinací se na obrazovce objevovaly malými řeckými písmeny .O našem charterovém letu do Prahy ani zmínka.Letadlo mělo tři hodiny zpoždění a spíše jsme ho vytušili ,když se objevilo na přistávací dráze a byla na něm vlaječka v národních barvách.Tehdy jsme ještě měli štěstí ,že jsme domů odletěli .Turnus po nás tam zůstal snad dva dny v tranzitním prostoru. Cestovka Oasis zkrachovala a turisté tehdy letěli domů na státní náklady.

Letiště v Heraklionu bylo přehlednější mraveniště .Televizorů tam měli více a také více letištního personálu.Nikdo se ale o nově příchozí nezajímal .Vyhledání kufru na pásu a už mě dav tlačil ven z budovy.Tam pobíhali chlápkové s cedulemi ,názvy cestovek.
Žádná z nich nebyla ta moje.Slunce už docela pálilo .Co teď?Jsem tady vůbec správně? Nezbylo než obejít deset dřevěných budek,deseti různých cestovních agentur a kanceláří, které byly na ploše před letištní halou .
Celý fígl byl v tom,že naše česká cestovka koupila ubytování od velkého evropského partnera.Zbývalo už jen se dostat do správného autobusu.Byl trochu hororový,když řidič řadil přes ozubená kola převodovky a z přední nápravy se ozývalo kovové bouchání.To řidiči vůbec nevadilo, měl na uších sluchátka a celou hodinovou cestu se dobře bavil při telefonování.Trochu jsem ho obdivoval, jak s velkým autobusem s přehledem projížděl úzkými uličkami plnými aut.Až při vystupování jsem si všiml, jak je autobus ze všech stran odřený a obouchaný.




Tak mi začala dovolená na Krétě.



Apartmány v botanické zahradě



Seď , je to Kazach !

13. května 2016 v 19:42 | František
Dvě hodiny letu z Prahy Ruzyně do Moskvy.Přistáváme na letišti Šeremetěvo.Po zdlouhavém pasovém a celním odbavení
a ztrátě mého kufru chápu ,proč je toto letiště zařazeno mezi deseti nejhoršími na světě.
V hale na mě čeká můj průvodce Sergej Ivanovič.Moje cesta pokračuje do dvěstě kilometrů vzdáleného oblastního města Vladimir. Musíme se dostat na vlakové nádraží Kazanskyj vagzal. Hlučným,dlouhým eskalátorem sjíždíme do podzemí moskevského metra.Připomíná mi to mraveniště.Všichni někam spěchají. Z tunelů se tlačí podivný zatuchlý vzduch a za ním přijíždí vlaková souprava. Vagóny poznávám, jsou stejné jako jezdí v Praze. V Moskvě ale působí omšele.Ostorožno dvjer zakryvajetsja, ozve se z reproduktoru a souprava se rozjíždí.Se Sergejem zabíráme místo na červené koženkové lavici vedle dveří.
Na dalších stanicích se vagón metra rychle plní cestujícími.Nastoupí také opálený, vráščitý, hubený stařík .
Zaujme mě tím, že má v červnu na hlavě kožešinovou čepici.A jeho kabát je sešitý z malých kožených kousků .
V ruce drží omšelý , snad vojenský plátěný batoh.Zůstává stát u tyče u dveří, kousek ode mne.
Vstal jsem, abych staříka pustil sednout. Sergej Ivanovič mě rázně stáhnul zpět na sedadlo....
Seďaj!.........řekne mi do ucha abych to slyšel přes hluk rozjíždějícího vagonu.Nechápavě se otáčím.
Seďaj ,eto Kazach ! Něsmatri na něvo! opakuje.
A tak jsem pochopil, že Kazaši jsou sice odolní,dlouhověcí , ale v metru musí stát protože je Rusové nemají rádi.
I když jsem se na kazašského staříka nedíval ,cítil jsem celou cestu pohled jeho očí.
Styděl jsem se.Styděl jsem se za Sergeje Ivanoviče.

Mus Musculus Amicus

7. června 2012 v 0:04 | František
Dovolená se začala slibně rozjíždět.Na květen příjemné počasí. Dobré ubytování u našich východních sousedů ,
v apartmánu za pár euro.Vlastní stravování v dobře vybavené kuchyňce.Vypnul jsem mobil a relaxoval .Z mého rozjímání jsem byl ale vytržen slovy: " Ty jsi vydlabal chleba ?" Paní mi přinesla půlku bochníku ve které byla vydlabaná pěkná díra.Včera jsem si ukrojil krajíc ale nic jsem nedlabal.Bylo to divné.Večer jsem si chtěl vzít jablko."Cos to koupila za jablka, všechny jsou poškrábaný" volal jsem na paní .Tak to tady máme myš! Chleba a jablka jsme vyhodili a začali prozkoumávat garsonku.Za kamny v kuchyňce byl kus tvrdého papíru natřeného lepem a uprostřed byl kousek chleba.Stejná "past" byla i v koupelně. Takže majitelé o nechtěném návštěvníkovi věděli.Proč si ale nepořídili pořádné pastičky? Klap a má to za sebou. Uvažoval jsem , jestli to nebude tím, že chodí do kostela a drží se desatera přikázání. Lepší myš zapatlaná od lepidla ,než rozplácnutá pérem pastičky? Záhy jsme našli rozkousaný kobereček v koupelně. Další den to byl nahryzaný kabel od kulmy a vykousaná díra v turistickém průvodci.Zmizely i kousky chleba na papírové pasti a na dlaždičkách zůstaly otisky myších tlapek.Tak jsme vystopovali místo ve stěně mezi kuchyní a koupelnou. Myší skrýš s kousky papíru, vatovými tampónky na uši,houbičkou na nádobí i uloupenými kousky chleba .V noci jsem pak zahlédl, jak ten myší darebák pobíhá po kuchyňské lince.Pokaždé když jsme se vraceli do bytu, hledali jsme ,co nám ten nenažranec zase rozkousal.Pak mně napadlo jak s myší zatočím.Do pootevřené mikrovlnky jsem dal kousek chleba . V noci jsem nemusel dlouho čekat.Z mikrovlnky se ozývalo chroupání. Cvak a byla uvnitř .Mrcha jedna mlsná měla co si zasloužila.Zbývající dva dny dovolené jsme mikrovlnou troubu již nepoužívali.
Přišel den odjezdu.Všechno jsme pouklízeli a zabalili.Přišel jsem k mikrovlnce a váhavě stisknul tlačítko pro otevření . Seděl tam. Myšák se šedým kožíškem,kulatýma ouškama a očičkama jako dva černé korálky. Pomalu vylezl ven, nevěřícně se rozhlédl ,pak zmizel škvírou v rohu za linkou .Klidně běž , pomyslel jsem si . Jsi Mus Musculus - myš domácí a my jsme tady jenom hosté. Ať si s tebou užijí i další co příjedou po nás.

Neobyčejná cesta trolejbusem

6. března 2012 v 21:43 | František

MHD -městská hromadná doprava z místa X do místa Y .Zaplatíš a vezeš se .Do práce do školy nebo na nákupy.Funguje to většinou spolehlivě,jen si musíme počkat ve správnou dobu na správném místě .Slyšel jsem ,že o naše trolejbusy měli zájem Arabové z Emirátů.Zástupci dopravního podniku je vzali na ukázkovou jízdu po městě.Arabové prý byli notně šokováni, že trolejbus může jet i do kopce.
Já jsem zažil jinou příhodu.Také v trolejbusu a to přímo v ruském ve městě Vladimir .Byly to baculaté a strašně hlučné dopravní prostředky pro 45 cestujících, ale mám dojem , že jich tam jezdilo ve špičce více jak 100.Trolejbusy mají troje dveře. Všemi se tam nastupovalo i vystupovalo. Ale uvnitř byla jen jedna kasička na zaplacení jízdného ,umístěná hned
za řidičem.Uvědomělý sovětský občan si před nástupem připravil 5 kopjejek (našich 50 haléřů),ty vhodil do průhledné plastové pokladničky a z ruličky na boku si odtrhnul jízdenku -bilét.Nad pokladničkou v každém trolejbusu visela nástěnka s názvem KROKODÝL se jmény ,adresami a zaměstnáním lidí,kteří jeli načerno a byli přistiženi.
Trolejbusem jsem jezdil z hotelu do města celý týden. A tak jsem mohl pozorovat denní kolorit obyčejných ruských lidiček .Na každé zastávce řidič hlásil do reproduktoru kde jsme a jaká bude další zastávka.Ale nebral žádné ohledy na cestující ,jestli již jsou všichni uvnitř nebo venku.Prostě řekl :Dvěr zakryvajetsa a zavřel dveře.Tak se mi stalo, když jsem se dostatečně nedral, že jsem zůstal na zastávce.To ještě šlo.A nebo mě převezli na další zastávku, ktará byla o dva kilometry dále , protože jsem se přes horečně nastupující nedostal ven z trolejbusu . Rusové měli propracovaný systém plateb jízdného i ve špičkách,když byl nátřesk a nedalo se protlačit ke zmíněné kasičce na jízdné.Stačilo 5 kopjejek předat sousedovi, ten je dal dalšímu a tak kolovaly peníze po trolejbusu.Kdo byl nejblíže u kasy, stal se průvodčím. Vhazoval drobné do škvírky v plastikové bedýnce a odtrhával lístky z kotouče na boku .Ty potom putovaly z ruky do ruky zpět do zadní části trojejbusu.Tento rituál trval několik minut.Pak se to zklidnilo ,všichni měli poctivě zaplaceno, protože to byli uvědomělí sovětští občané.To jsem si myslel já.Působili takovým dojmem. Až jednou..................
Všichni už měli lístky.Drželi se za madla a tupě zírali do nekonečna další pětiletky.V trolejbuse nastal relativní klid. Ten ale přerušil řidič hláškou do reproduktorů:" Na další stanici vám provedu kontrolu lístků"Známí mi řekli ,že řidič otevře jen přední dveře a každého zkontroluje.V tu chvíli v dopravním prostředku nastala neuvěřitelná vřava.
"Kdě moj bilét, dajtě mě moj bilét,bístro bilét" ozývalo se ze všech stran.Někdo u bedýnky na peníze uškubnul metrový pás lístků a ten putoval po trolejbusu .Kdo potřeboval,odtrhnul si. A tak nikdo nejel načerno a nemohl se tím dostat na nástěnku KROKODÝL.Na další zastávce se otevřely všechny troje dveře.Všichni si oddychli.Jen řidič se pobaveně culil. Žádná kontrola lístků se nekonala.

Ticho jako v kostele

21. září 2011 v 23:44 | František
Městečko Esztergom (Ostřihom) je jenom kousek za slovenskou státní hranicí.Projedete Štúrovo ,přejedete most přes Dunaj a jste v Maďarsku.Začátkem září jsem se tam podíval.Dominantou města je bazilika sv.Štěpána.Třetí největší bazilika v Evropě.Vyšlápnete malý kopec a můžete obdivovat velkolepou stavbu.Ohromí vás majestátnost celého chrámu. Velký zdobený hlavní oltář nebo mohutné varhany na kůru.Při pohledu na vysoký strop se vám zatočí hlava ,je to více jak sedmdesát metrů.Osm podpěrných sloupů v čele baziliky má výšku 57 metrů.V levé věži je zvonice.


Postranními schody jsem se dostal na měděnou střechu baziliky.Za dvě eura si můžete prohlédnout zvonici a projít se po ochozu kolem věže.Do zvonice jsem přišel v pravou chvíli.Malý zvon vážící 280 kg přerušil praskání prken na schodech a jednou odzvonil.Potom jej následoval velký zvon s průměrem 218 cm a váhou 5827 kilogramů.Stál jsem metr od zvonu a díval se na jeho srdce ,které se pomalu rozhoupávalo, aby po chvíli začalo pravidelnými údery rozeznívat celý zvon.Stál jsem proti zvonu a sledoval ten neuvěřitelný koncert.Mohutné a přitom povznášející rezonance prostupovaly celé moje tělo a nesly se dále nad město.Dřevěná konstrukce zvonice se chvěla po každém úderu.To trvalo déle jak pět minut.Po posledním úderu zvon dlouhou dobu dozníval, tón se postupně zvyšoval ,až zanikl ve starém trámoví.Vydal jsem se na dřevěnou lávku kolem chrámové kopule.Z výšky 75 merů máte nádherný výhled na Ostřihom,Štúrovo i řeku Dunaj . Můžete se také podívat dovnitř měděné kopule . Ocitnete se nad stropem baziliky.Překvapila mě ozvěna ,která se v kopuli vytváří.Opakuje se až sedmkrát.Zvuk se sčítáním ozvěn neuvěřitelně zesílí.Počkal jsem až odejdou Japonci ,kteří tam byli se mnou. Nevím proč mě napadla písnička Bobby McFERRINA. Možná proto , že začínal jako zpěvák v kostele. A tak jsem si lehce zanotoval :
"Here's a little song I wrote,
You might want to sing it note for note,
Don't worry, be happy" ...a ozvěna opakovala be happy,be happy ........
hlas se točil dokola ,slova se prolínala a vytvářela kouzelné souzvuky.

Do toho se ale ozval hlas maďarského hlídače ,
který měl budku u vchodu :" Čendesén ,čendesén " ***
Přidal jsem tedy další sloku :
" In every life we have some trouble,
But when you worry you make it double
Don't worry, be happy" ........be happy,be happy

A hlídač mi přizvukoval : Čénd kérjík ,Čénd kérjík****
Tak jsem ještě přidal : Don't worry, be happy now!
Vtom se ozvalo nekompromisní RUHE ! RUHE !******

Tak to jsem pochopil o co jde a spěšně opouštěl střešní prostory.Když jsem přišel dolů do chrámu u oltáře stálo sedm církevních hodnostářů s červenými rouchy.Probíhala tam bohoslužba.
Zásada z toho plynoucí: Neznalost maďarštiny neomlouvá ! Ale na druhou stranu ,komu se poštěstí zazpívat si na půdě baziliky?

Vysvětlivky:
*** Csendesen maď. - POTICHU
**** Csend kérjuk maď. -TICHO PROSÍM
*****Ruhe něm. - TICHO

Trvalé bydliště MOCKBA Šeremetěvo

10. září 2009 v 22:09 | František
Byl časy, kdy jsme nepotřebovali pasy.Ta doba je tu znovu.Ale tehdy před třiceti lety to bylo zcela jinak. Občané Československa nepotřebovali pro cesty do spřátelených zemí cestovní pas.Nechali si vystavit výjezdní doložku k občanskému průkazu.Byl to malý přeložený list papíru, který umožňoval překročit hranice do NDR,Polska,Maďarska,Bulharska a také Sovětského svazu.Ukázali jste ho s občankou na hranicích na pasovém a mohli cestovat.
Já jsem tehdy měl organizačně a technicky zajistit dny Československé kultury v SSSR.Čekala mě 14 denní pracovní cesta.Všechno bylo připraveno, zabaleno.Také občanský průkaz a výjezdní doložka.V Praze na Ruzyni proběhlo odbavení během několika minut.Nastoupil jsem do letadla a vychutnal si dvě hodiny letu do Moskvy.Usměvavé letušky, oběd na palubě letadla ,plzeňské pivo.Cesta ubíhala podle letového plánu.Přeletěli jsme Sněžku a pokračovali nad Polskem.To se poznalo podle malých políček soukromých zemědělců.Někdo mi řekl -až budou velká pole, tak jsme v Rusku.Moskva má několik letišť , Domodědovo,Vnukovo a také mezinárodní letiště Šeremetěvo .Tam jsme v pohodě přistáli. Autobus nás odvezl z přistávací plochy do odbavovací haly.Přišel jsem na řadu a podal vojákovi svůj občanský průkaz a výjezdní doložku.Bylo na první pohled znát, že nepochopil o co jde.
Kdě vaš pásport? Otázal se mě a vracel mi moje papíry. Éto moj pásport , řekl jsem a podával mu občanku s doložkou zpět. Padaždítě zděs , vyzval mě , abych nepokračoval turniketem.Přes skleněné přepážky bylo vidět, že nese moje dokumenty k vojákovi, který měl na ramenou více frček.Spolu listovali v průkazu, potom někam telefonovali.Čas ubíhal.Všichni z letadla již byli odbaveni a vyzvedli si svoje kufry z běžicího pásu v hale.Můj kufr tam byl také.Viděl jsem na něj, ale nemohl si ho vzít , neměl jsem pasové odbavení .Pak už kufr jezdil sám dokola až se po hodině z pasu ztratil.Stál jsem už hodinu a půl u zasklené kukaně pasové kontroly a nic.Po třech hodinách čekání se objevili dva vojáci v kukani se třetím , jejich komandýrem.Ten měl moje papíry. Otevřel můj občanský průkaz na stránce 14 kde bylo razítko trvalého pobytu.Vzal svoje velké razítko a buchnul ho na tuto stránku.
Stálo tam : MOCKBA aeroport Šeremetěvo ,datum ,podpis.
A tak jsem více jak 5 let , po dobu platnosti červeného občanského průkazu měl místo trvalého pobytu na moskevském mezinárodním letišti. Veselohra ,kterou by uměl napsat jen pan Svěrák měla ještě pokračování. Můj kufr - čemadan.Nemohl jsem si ho vyzvednout, když jsem čekal na pasové odbavení.Byla na něm visačka PRAGUE - MOCKBA.Tak ho Rusové poslali zpátky do PRAHY. Ale za dva dny mi ho přivezli do hotelu.
           Letiště Moskva Šeremetěvo se  umístilo v první desítce 
           nejhorších letišť světa 2008.    
           Proti tomu co se tam  děje dnes jsem "vyvázl ještě dobře".    
 
 

Reklama